Znovu jsem uvažoval, stává se mi to teď skoro pořád, nad tzv. trvale udržitelným rozvojem a taky dobrovolnou skromností. Nevím přesně, jak jsem na to přišel, snad v souvislosti s tím, že když se lidé myjí mýdlem a šampony, životní prostředí trpí – začal jsem tedy manželce tvrdit, že ekologické je mýt se čistou (samozřejmě chemicky upravenou, jiná není k mání) vodou, zatímco uživatelé šamponů a zejm. vůní na záchod jsou ekoprasata. A zřejmě odsud se skokan mého gumového myšlení odrazil a začal jsem si rozvíjet, co by se dělo, kdybych byl dobrovolně skromný.
Mělo by to mnoho úskalí, zejména mi hrozil paradox muže a ženy, kteří dobrovolnou skromnost realizují nákupy drahých bioproduktů – to jistě není skromnost. Skromně znamená chudě a chudě znamená nezdravě, ač romantická představa zdravého venkova nám tvrdí bezostyšně opačnost. No ale to teď je jedno, to teď není důležitý. Podstatné je, že skromně žít, znamená ušetřit, hrozně moc ušetřit – malý byt a žádný vůz, nejlevnější potrava a bez elektroniky a samozřejmě bez knih, neznačkové oděvy. Opravdová skromnost dnes – pokud by byla masovým jevem – by vytvářela ohromné množství disponibilních prostředků (tenhle termín mi poradila manželka). Myslím, že by to byl vážný ekonomický problém. Uvažujte se mnou: co s kapitálem, který nelze užívat?