Reklama
 
Blog | Jiří J. K. Nebeský

Hledání nejjasnějšího blbce

V naší novinové zahrádce vychází až mnoho článků, které činy a názory někoho jiného úplně odmítají, protože "nikdo přece nemůže souhlasit s tím, že..." A o tom pojednávám.

Jistý polský ministr, předpokládám školství, navrhl vyjmout Kafkovy, Dostojevského, Goethovy a snad i jiné texty ze seznamu povinné četby školní mládeže. V této podobě se alespoň informace řítí českými médii jako divoký vůz dálnicí.

A unisono zní hlas odsouzení pod titulky „Ministr dal na index Kafku a Dostojevského“. Pomiňme tu, že „zakázané ovoce chutná nejlíp“ a „povinná četba se zásadně nečte“. Nechme stranou „novinářskou nadsázku“, kdy seznam povinné či doporučené četby je vydáván za seznam povolených autorů. Nezabývejme se teď ani tím, že jmenovaná trojice autorů skutečně asi není dobrou potravou pro průměr absolventů základních či středních škol. Zaujal mě tu jiný moment – totiž hledání evidentního blbce.

Je to podivná vlastnost českého mediálního světa – a zřejmě vůbec české scény (ať už jí míníme cokoli) –, že opakovaně produkuje „události“, vůči nimž se větší část té scény vymezuje odmítavě. Nikoli jen kriticky, ale přímo ODMÍTAVĚ. Jakoby odmítá nejen věc samu, ale celý kontext, v němž vznikla. Je to stoprocetní odmítnutí.

Většinou jsou to zprávy odjinud – něco z Ameriky, něco z Německa, něco z Polska. V těchhle případech by se snad dalo uvažovat o nedostatečné schopnosti sebereflexe, která se projevuje v netoleranci. Analytický psycholog by asi myslel na potlačené morální konflikty, které se projevují v podobě komplexů.

Nicméně cosi podobného zažíváme i v souboji naší politické pravice a levice. Protivník je zcela černý a je potřeba jej úplně zadupat do země. Vždy to je hysterická kampaň, která staví na figuře „nikdo přece nemůže souhlasit s tím, že…“. Vedle polského ministra Giertycha je teď zadupáván třeba klimaticky optimistický český prezident Klaus. Vycházejí i názory souhlasné, ale ty kritické mají většinou charakter naprostého odmítnutí, nevyřčeně, ale o to hlasitěji zní: „jak si vůbec někdo může dovolit přemýšlet tímhle způsobem!“

Jistě to musí mít nějakou kulturní funkci. V nálezu „jasného blbce“ jistá část scény nachází prožitek kolektivně sdíleného a nalézá tak svou identitu. Tohle vysvětlení ale neuklidní. A zbývá tu otázka, jestli to je běžná vlastnost světa médií a lidí. Nebo je to opravdu speciální případ tady a teď, který je schopen změny. A pokud to změnit lze, jak na to?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama