Používáme tu slovo „vyrovnat se“ ve stejném významu jako když se Rakousko
„vyrovnávalo“ s Uherskem? Nebo spíš jako když host v restauraci
„vyrovnává“ svůj účet? Co má nastat, když konečně dojde k „vyrovnání se s
minulostí“. Už si nebudeme nic dlužni? Už budeme moci zapomenout? To jsou otázky, které mě napadí nad mým psacím strojem.
Proto se usmívám i mračím nad debatami o tom, jak se Češi údajně vyrovnali či
nevyrovnali se svou komunistickou minulostí. Nebo o tom, jak zatčení a
soud Rada Karadžiče patří k bosenskosrbskému vyrovnání se s minulostí
balkánské vojny. Nejde tu přece o nalézání „objektivního“, jde výhradně o
pole moci, v němž se jistá minulost stává hendikepem jednoho a předností
druhého. To ovšem znamená, že tu musí být poptávka po tomto určitém
„vyrovnání“.
Srovnejme balkánské události 90. let s etnickými čistkami v Česku v roce
1945 – počet mrtvých byl pravděpodobně srovnatelný, srovnatelné byly i
metody, role státu atd. Ale dnes už z hříchů 60 let starých nelze získat
prakticky žádný „politický kapitál“, takže „vyrovnání“ se s touto minulostí
„není na pořadu dne“, jak by řekl floskulik Vladimír Just.
• Děkujeme za pěkná slova, Mistře.
Ještě jednu poznámku: v televizi pouštěli novináři záběry mladíků
radující(ch) se s Karadžičova zatčení a pak zase mladíky, kteří proti tomu
protestují. Možná to byli ti samí. Lépe řečeno: měli by to být ti samí.
Neboť minulost je vždycky ambivalentní.
• Tak to bylo opravdu nádherné. Děkujeme.