Na stavbu každé elektrárny rád vzpomínám. Kolem projektu i stavby samotné často vykrystalizuje bezva parta lidí, kteří táhnou za jeden provaz. S některými se scházíme dodneška. Spojuje nás nejen společná práce, ale také to, že to je práce s nejnáročnějšími technologiemi. Člověk tu takřka hmatatelně cítí, jak ohromného pokroku jsme za posledních tisíc let dosáhli. Je to úžasné. A nejsem rád když tímhle úžasným pokrokem někdo pohrdá.
To na druhé straně neznamená, že bych miloval tzv. jádro. Energie je to pěkná, ale taky pěkně nebezpečná, pokud si můžu dovolit tak lidovou slovní hříčku. Fakt, že za těch sedmdesát let, co jaderné elektrárny fungují, se nepodařilo vyřešit problém s odpadem, je alarmující. Zase je ale třeba dodat, že problém s odpadem čehokoli se vyřešit nepodaří nikdy. To je axiom lidské existence – nic není zadarmo. Pak ovšem máme na výběr, zda je nám bližší spalování uhlí a jeho následky, nebo štěpení jádra a jeho následky, nebo třeba větrná energie a její následky. Výsledek té rovnice je vždycky konstantní. Naprosto respektuji, že lidé, co se drží spíše při zdi, volí spalbu uhlího, dobrodružnější povahy jsou pro atom a ti, kteří mají rádi „třetí cesty“, hledají něco nového. Tak je to naprosto vpořádku. Proto bychom měli mít tepelné elektrárny na uhlí i na atom i větrníky. Nechtějme tu aplikovat většinový systém, k naší tradici patří ten proporční.
Děkujeme za hezká slova, mistře.