Často se mi chce přemýšlet o vztahu mezi rozsahem sdělení a jeho myšlenkovou hloubkou. Ten moment,
kdy oborová kapacita má na vyjádření šest televizních sekund, je znám a propírán. Rád vzpomínám na
diskuzní pořad Katovna, který také zpočátku bral dech tím, jak lidé chytří měnili se vlivem
televizního rychločasu v autory povrchních výkřiků. (A zajímavé bylo, že časem se tomu dokonce
dalo přivyknout.)
Stejně nutná úměra poklesu chytrosti v závislosti na zmenšování prostoru k vyjádření je však
patrná i ve světě slova tištěného. A předminulou sobotu na srazu gymnaziální třídy 15 let po
maturitě jsem si trpce uvědomil, že obdobné je to i v mezilidském hovoru. Nebyla před námi jiná
cesta, než vést naprosto povrchní řeči, ať už šlo o „společenské problémy“ nebo vlastní život.
Velmi mě to znechutilo. K tomu se přidružilo mé břicho, které se kynutím nijak nelišilo od břich
spolužáků. A vůbec ta stereotypnost životní cesty, když na vás z každé fotky koukají dvě děti,
hrající si na „plovoučce“ v bytě pořízeném ze stavebního spoření a v dálce intenzivně svítí kulatá
lampa z prodejny Ikea.