Právě minulo 70. výročí Mnichova 38, vykládané množstvím debat, článků,
průzkumů veřejného mínění atd. Úroveň a argumenty „veřejné debaty“ jsem
vcelku nesledoval. Zajímaly mě odborněji laděné pořady, z nich zjm.
Historie CS. Debatní pořad poměrně dobře dělaný.
Aby mě někdo nepodezříval z jednoduchosti, musím deklarovat, že jsem si
vědom toho, jak formát debaty ovlivňuje argumentaci bez ohledu na
inteligenci či erudici. Nezaměňuji tedy televizní debatu za text v
odborném časopise. Přesto se mi zdá, že debatou propluly bez reflexe dvě
velmi podstatná „apriori“, která je nutné reflexi podrobit.
Zrada velmocí
Z debaty se často zdá, že povinností velmocí je starat se o menší státy.
Fakt, že Československo mělo špatné vztahy s většinou sousedů,
národnostně představovalo „Rakousko-Uhersko v malém“, vojensky bylo
prakticky nebránitelné atd. ovšem nebyl dílem velmocí (a nebyla to vina
jen naší politické reprezentace). Přestože většina historiků i ve
veřejné debatě předkládá racionální vysvětlení, proč se velmoci
nemohly vojensky angažovat (i kdyby třeba chtěly) ve prospěch ČSR,
zdá se, že prvotní předpoklad povinnosti velmocí pomáhat nám, „miláčkům
Dohody“, je neotřesitelný.
Bojovat či nebojovat?
Toto dilema má skutečně rozměr traumatu. Historici snášejí argumenty proč
bylo třeba bojovat a „nezlomit páteř národa“ kapitulací, nebo naopak že
vojenský odpor by byl marný, případně ještě že Poláci sice bojovali, ale
ti byli napadeni, zatímco kdyby si mohli vybrat (jako my), že by možná
taky nebojovali. Ani slovo o tom, že smyslem mnichovské dohody bylo
řešení národnostního konfliktu mezi „státním národem československým“ a
třímilionovou „německou menšinou“. Vina na tomto konfliktu jistě leží na
obou stranách, ale uplatnění práva na sebeurčení pro české a moravské
Němce, těšínské Poláky či slovenské Maďary nebylo přeci něčím „z podstaty
špatným“. Špatné naopak bylo, že velmoci a mocenské vakuum po první válce
umožnilo vznik ČSR s tak rozsáhlými národnostními menšinami. Mnichov byl
řešením, pro nás samozřejmě bolestivým, ale kdyby se Mnichovem agresivní
německá politika zastavila, nikdy by Mnichov anulován nebyl. Krásným
výrazem československého či českého miniimperialismu je pak přehledová
tabulka v Událostech, komentářích (ČT 2, 29. 9. 2008), která nese nadpis
„Československé ztráty na podzim 1938“ a bez uzardění zachycuje počty
československých menšin (které se z Mnichova radovaly) jako „ztracené
obyvatelstvo“.