Bylo to nádherné, režisér Boris Borellis trval na tom, že natáčení
proběhne přesně jako v době, ve které se odehrává příběh. Takže žádné
umělé osvětlení, výhradně dřevěné kamery na ruční pohon, přesun z místa
na místo jedině pomocí koní nebo takříkajíc po svých. V rámci přípravy na
roli jsme se snažili dodržovat tehdy platné hygienické předpisy. Musím
říct, že to bylo občas i krušné. V téhle souvislosti je zajímavé, jak
geniálně stereotyp původnosti pan režisér narušil – všichni jsme
hráli v parukách, myslím teď představitele vyšších společenských vrstev,
jedině Angelika měla původní vlasy. Přitom si toho při sledování filmu
prakticky ani nevšimnete. Prostě geniální! Jistě, že celá ta filmová
série byla povrchní, ale podařilo se v ní paradoxně zachytit duch 60.
let, který pak zajímavým způsobem ožil v Československé socialistické
republice v 80. letech, když byla v kinech uváděna „obnovená premiéra“
této hexalogie. Zažil jsem natáčení, premiéru i tu „obnovenou premiéru“
jako mladý člověk, takže s tím mám spojeno mnoho silných zážitků.
• Motá se mi, že jste kdysi uvedl, že filmy s Angelikou pro Vás měly význam
iniciace do světa S/M až k jeho neslavným koncům v kauze Kuřim.
Tak to si skutečně nevzpomínám, že bych řekl. Možná to byl Peťa
Pithart… ale nejsem si jistý. Ovšem erotické momenty jsou s Angelikou
jistě také spjaty. Třeba když jsme se s Mišel Mersiérovou líbali mimo
záběr na svahu pod dozrávajícími hrušněmi…
• Stýkáte se ještě?
Ne, to ne. Její krása pominula, moje zůstává. A není
pěkné s tím být konfrontován. Nejen pro Mišel, také pro mě.