Znám se s Honzou Kaplickým i s Honzou Švejnarem už prakticky padesát let.
Občas se vidíme na nějaké vernisáži, píšeme si esemesky, jezdíme spolu
pod stan. V tomto smyslu jsem tedy poněkud zaujatým divákem. Přesto musím
říct, že Honzův projekt Chobotnice, stejně jako Honzův projev při volbě
prezidentem, se mi moc nelíbil. Není mi tedy líto, že na Letné nepostojí.
Jiná věc je, že Národní knihovna v Klementinu je dezolát dezolátů,
toto není možné s knihami dělat! Jaká svízel je dostat se k
„okrajovějším“ titulům! Toto mi nelíbí se.
To jsou dvě základní roviny případu, ale on má těch rovin samozřejmě víc.
Skoro se zdá, že je to metafora disfunkce politického systému. Tedy systému politického rozhodování v souvislosti se systémem veřejné správy. Hlavní problém je v tom, že se nevědomky očekává silná osobní angažovanost některého z důležitých politiků resp. stran, aby bylo možno něco takového jako novou NKP „prosadit“.
• Proč? Máte nějaké vysvětlení?
Zaprvé neexistuje bazální shoda, že novou budovu NKP potřebujeme. Ale to
není problém jen této konkrétní NKP, s tím se setkáváme opakovaně na
mnoha úrovních. Poslanci / zastupitelé v rámci celých rozpočtů a územních
plánů souhlasí třeba s novou budovou NKP, ale jakmile se v souvislosti s
tím vynoří nějaký problém, začnou se „o věc zajímat“. Teprve v tu chvíli,
kdy už je pozdě, se začínají zajímat, předkládat návrhy, které měly
padnout před dvěma či pěti lety.
Nejsou blbí, prostě jen nestíhají. Takových akcí jsou desítky, často to
člověku i uteče, při pročítání rozpočtu na chviličku usne – a je to. Je
to lidské. Problém je v tom, že stále víc je správní systém budován jako
automat, struktura, která funguje „bez lidského zásahu“. Z hlediska
úředníků je to ideální, problém je, když se tento rigidní systém dostává
do kontaktu s někým zvnějšku, což jsou nejen „občané“, ale také jejich
zastupitelé. Nejsou schopni nárokům systému dostát, ten po nich chce
připomínky, ale jen v přesně určenou dobu, pak už ne. Tento systém
výsledky „generuje“. Zadáte mu úkol a on jej splní, logicky to ovšem
udělá tím nejprůměrnějším způsobem. Jakmile chcete dosáhnout nějakého
„extra výsledku“, znamená to silné osobní nasazení, vlastně neúměrné, když „každý musí vědět, že nová Národní knihovna musí být extra“. Nasazení prokázal
ředitel NKP Ježek, ale chyběli mu kamarádi v městské radě a ještě výš.
• Takže případ Blobu vnímáte jako snahu překročit průměrnost, kterou
generuje správní systém?
Ten „neutrální“ správní systém (a jen blázen by mohl myslet, že původcem toho systému jsou nějací konkrétní úředníci, původcem je naše dnešní mentalita) ovšem ovlivňuje i politiky, kteří se stále
častěji stavějí do role dalšího „neutrálního“ prvku, který chce být jen
arbitrem zájmových skupin „občanské společnosti“. Takže to nakonec
vypadá, že vláda i pražské zastupitelstvo vlastně jen čekají, jestli
zájmová skupina „pro knihovnu“ přesvědčí „veřejné mínění“, nebo ne. Je to
na hovno.
• Děkujeme za krásná slova, Mistře. Napadá mě, zda bych neměl tu dnešní
odpověď rozdělit na víc částí… Takhle je to takříkajíc příliš dlouhé…
Asi máte pravdu, a to jsem zapomněl dodat, že jestli Jirka Paroubek splní
svůj slib a NKP narozdíl Mirka Topolánka vystaví, budu to prožívat s
radostí. A to přesto, že bych na Letné chtěl jiný projekt a že bych
nechtěl, aby Jirka tu vládní příležitost ještě někdy získal.
• Děkujeme.