Čím více se píše a mluví o korupci, korupčním
prostředí a podobných věcech, tím víc se ztrácí
jasná kontura pojmu korupce. A existuje vůbec
nějaké jasné vymezení?
Čtu: Korupce (lat. corrumpere = kazit,
oslabit, znetvořit, podplatit) je zneužití
postavení, funkce k osobnímu prospěchu – v
politice, veřejné správě, hospodářství.
Vymyslel jsem na toto téma pět příkladů:
Příklad: Úředník stavebního úřadu, který přijímá
úplatek, aby poskytl uplácejícímu nějakou výhodu
oproti ostatním žadatelům – projedná jeho žádost
rychleji, poradí mu se správným vyplněním
žádosti atd. Takovéto úplatky produkuje málo
funkční systém, např. poddimenzovaný personálně,
málo průhledný = kontrolovatelný, příliš náročný
na porozumění. Úplatkem je tu
ovlivněn nějaký proces, většinou časově
urychlen.
Příklad: Úředník stavebního úřadu, který přijímá
úplatek, aby poskytl uplacejícímu nějakou výhodu
proti zákonu. Úplatkem je tu ovlivněn sám
rozhodovací proces. Úředník tu okrádá stát, když
nějaké právo státu směňuje za svůj osobní
prospěch.
Příklad: Úředník stavebního úřadu, který přijímá
úplatek, aby se do připravované městské vyhlášky
regulující např. stánkový prodej dostalo to či
ono místo, které přinese uplácejícímu ne/hmotný
prospěch. Úředník zde nerozhoduje, ale díky své
funkci může ovlivnit „zákonodárný proces“. Ten
buď „daňové poplatníky“ neochudí (a obohatí
jednoho konkrétního), nebo je přímo ochudí tím,
že jednoho obohatí.
Příklad: Úředník stavebního úřadu, který přijímá
úplatek, aby v průběhu výběrového řízení
zvýhodnil jednoho žadatele, buď tak, že zadávací
podmínky připraví „na míru“, nebo přesvědčí
kolegy ve výběrové komisi o kvalitách onoho
úplatníka. Zde může (ale nemusí) být „daňový
poplatník“ ochuzen, zejm. když úplatek vede k
„podcenění rizik“.
Příklad: Úředník stavebního úřadu, který již
opustil své místo a byl zvolen do
zastupitelstva, přijímá úplatek, aby při volbě
starosty dal svůj hlas jistému kandidátovi. Zde
není přímo ochuzen žádný daňový poplatník,
přestože je zjevné, že takový zájem o místo
starosty může obsahovat i zájem manipulovat
zakázkami.
Většinu úředníkova počínání by „veřejné mínění“
jistě neschvalovalo. Ale! Jaká je vlastně forma
úplatku? Je to zboží? Jsou to peníze? Jsou to
nehmotné výhody (ať už konkrétní nebo jen
„očekávání ekvivalentní protislužby“)? A co když
taková výhoda nemá charakter bezprostředně
osobního zisku, ale politického obchodu, který
uplácenému umožňuje realizovat věci, které jsou
„obecně prospěšné“ (a voliči je mohou ocenit
prodloužením politikova volebního období)? A co
když úředník zvýhodní žadatele jen proto, že je
jeho příbuzným, kamarádem či je mu prostě
sympatičtější než jiný? (To se mimochodem stává
velmi velmi často.)
Můžeme být spokojenější, když výsledek
výběrového řízení ovlivňují krásné nohy (nebo
prostě charisma) jednatelky, než když jej
ovlivňuje příspěvek do stranické pokladny?
Můžeme být spokojení, když většina zastupitelů
rozhodne nekompetentně, ovšem naprosto v souladu
se svým svědomím a vědomím?
Bude lepší, když poslanec X zvedne ruku pro
prezidenta Y proto, že díky tomu prosadí jednu
ze svých volebních priorit, či proto, že za to
dostane dva miliony korun, či proto, že je o tom
osobně přesvědčen, přičemž toto přesvědčení se
utváří na základě rozhovoru s manželkou a dvěma
stranickými kolegy-kamarády, či proto, že nějaký
průzkum veřejného mínění se zrovna přiklání k
onomu kandidátu Y?
Co může po téhle relativistické masáži
následovat jiného než známé liberalistické – omezme prostor ke korupci omezením státu. V privátní sféře úplatky neexistují. Čím víc přerozdělování, čím víc zákonů a podzákonů, čím víc úřadů, tím více korupce. Korupce prostě patří ke státu, stejně jako drogy k demokracii. A moje poselství – podle mé zkušenosti je korupce v ČR módní téma, které se prakticky nijak nedotýká reality. Jen se o něm hezky mluví, i když obsah pojmu se ztrácí v mlhách.