Většina zákonodárců zvolená za KDU-ČSL hlasovala
pro Václava Klause, teď se zdá, že „hlas členské
základny“ byl více nakloněn Janu Švejnaru. Mluví
se privatizaci strany se třiceti tisíci členy
hrstkou několika vedoucích představitelů. Nemůžu
zkoumat, nakolik je tato nespokojenost „dole“
opravdová a nakolik je jen malována v rámci
politického soupeření. Ale vemme ji jako
skutečnou a konfrontujme ji s akcí, která
proběhla po volbách roku 2006 jako reakce na
pokus Kalouskova vedení ujednat vládu s ČSSD.
„Zdola“ se zvedla vlna nesouhlasu, která
dalším jednáním zabránila. Kupodivu to
neznamenalo politický konec Kalouskův, jen jeho
oslabení nástupem pana Čunka.
Vybavuje se mi vzpomínka, že jsem bratru
Kalouskovi psal mejl, že jeho snahu po koalici s
ČSSD chápu (jako roztětí Gordického uzlíku),
odpovědí mi byl hromadný mejl bratra Kasala, že
se omlouvají za Kalouskův postup 🙂
Co tedy vlastně členové KDU-ČSL chtějí?
Spolupráci s Paroubkovou ČSSD ne, ale Klause z
ODS také ne. Přičemž kdyby re-volba Klause
nedopadla, vláda ODS padne. (To jistě není vina
KDU-ČSL, ale prosazovat jednotlivosti bez ohledu
na dopady není zrovna rozumná politika.) Zdá se,
že sami nevědí co chtějí. Být středovou stranou
znamená přece nevyhranění, schopnost spolupráce
vpravo i vlevo. Bohužel se zdá, že členové
KDU-ČSL žijí představou, že politický střed je
svébytná politická orientace. A to dokonce v
situaci, kdy se všechny tři velké české strany
(ODS, ČSSD i KSČM) vehementně tlačí do středu. Je
to vlastně další důkaz nezdravého vyhraňování
politické scény, který je ovšem produktem reálné
voličské nevyhraněnosti.
Po sametovém pádu Kalouskově se lidovci pokusili
o skutečnou alternativu – do svého čela postavili
někoho, kdo se jevil být JINÝM – neušpiněný
politikařením z parlamentu, lidový člověk z
Moravy, chlapík s dobráckým kukučem a přitom
dostatečně rozhodný v problému jinde
neřešitelném. Ač protičunkovské kauzy mohou být i
vykonstruovány, nezdá se, že by Čunek prokázal
schopnost dát KDU-ČSL novou podobu. Naopak se
zdá, že „ideový zápas“ (do značné míry i
generační zápas) v KDU-ČSL byl nastolením Čunka
nikoli vyřešen, ale započat.
Čunkův nástup ze zpětného pohledu má jistou
paralelu s pokusem o nástup Švejnara – z pocitu
nedostatku osobností se hledá „deus ex machina“,
který je ovšem z logiky věci jen „sázkou do
loterie“. Možná proto také volitelé z KDU-ČSL
dali svůj hlas z většiny Klausovi.
Přitom je ale zajímavé, že paralelně s tím, jak velké strany usilují obsadit střed politického spektra, má tento střed tendenci více se radikalizovat – Čunkova postava je zřetelným důkazem, ale podobné tendence vidíme i v druhé středové straně (tedy straně Zelené). To ovšem už voličům dokáže pořádně zamotat hlavu!
Žít v osvícenském věku, mohli bychom se bavit plány, jak reorganizovat českou politickou scénu, aby byla ROZUMNÁ. Nejspíš by to pak mohlo vypadat tak, že volič bude volit mezi stranou levou a ultralevou a stranou pravou a ultrapravou – ODS je přitom stále víc stranou pravou a lidovci by měli na to, stát se stranou ultrapravou, tedy řekněme konzervativní (proti liberalismu ODS). To by bylo krásné, ale bohužel to nejde.