Kdysi jsme v zastupitelstvu jednoho malého moravského městečka řešili Plán rozvoje. Takový dokument, který měl na deset let v obrysech vytýčit rozvoj města. Byl přijat, z mnoha různých důvodů. Obecně zajímavé bylo hlavně to, že příznivci jej vnímali pozitivně „jako celek“, že je prostě dobré něco takového mít. Odpůrci naopak dokument odmítali kvůli detailům. Stála tu proti sobě snaha vyprodukovat hezkou deklaraci a snaha nezavazovat se (byť právně nezávazně) k něčemu, co možná nebude možné splnit. Nakonec i u kritiků většinou převážila tato úvaha: schvalme to, stejně je to jedno, protože když program začne překážet, vždy ho můžeme zrušit.
Vybavuje se mi to často v souvislosti s Lisabonskou smlouvou. „Optimistům“, kteří doufají ve federální Evropu a jednou snad ve slavný a mocný evropský národ (nebo snad spojený domov evropských seniorů), nebraňme v jejich snahách. Buď se skutečně podaří rozpustit státy a najít takový model správy veřejných věcí, který bude přijatelný, nebo se to nepodaří a projekt se rozpadne.
Otázka samozřejmě je, co bude potom. A nebo: co, když ne další integrace? Všechno lidské snažení potřebuje nějakou perspektivu. Nedělat nic je nepřijatelné. Hledá se tedy téma. A eurointegrace je ideální téma. Proti staletému soupeření evropských národů je přeci jen milejší integrace a ještě víc integrace. (Pro Českou republiku by třeba nebyl špatný kontrastní program – tedy vymezování se vůči EU, ale to samozřejmě nelze doporučit obecně).
Osobně myslím, že národní stát nelze v Evropě překonat. Dnes a denně vidíme, jak je identifikace s národním státem klíčová pro vnímání lidí. Viz i naše spory s Rakouskem ohledně jaderné energie. Evropský národ je hudbou stejně daleké budoucnosti jako v roce 1800. A když se nyní mluví o tom, že v rámci ústupků Irsku bude deklarována vojenská neutralita této země, tak se ptám, jak asi by mohly fungovat vojenské síly EU a celá zahraniční politika. Je to příliš daleko, takže mluvit o tom můžeme pořád dokola, ale bát se toho nemusíme.