Před chvílí uviděl jsem v Událostech a komentářích muže, který je místopředsedou slovenské vlády. Byl vyptáván skrzeva česká víza, a ten chlapík několikrát opakoval, že česká vláda měla koordinovat svou aktivitu v tomto směru se svými sousedy a s EU (až sem proti tomu nic), poněvadž EU má mít společnou zahraniční politiku. Z celého vstupu bylo zřejmé, že ten člověk, který není europoslancem či euroúředníkem, ale zástupcem národní vlády, opravdu věří nějaké budoucí jednotné Evropě se společnou zahraniční politikou. Normálně mě z toho zamrazilo. Doteď jsem ideu jednotného eurostátu bral jako účelovou ideologii „bruselu“ či větších států, které mohou vlastní pozici posílením EU posílit, když člověk takové řeči slyší od někoho, kdo reprezentuje národní vládu malého státu, je to mrazivé.
Není správné vyplýtvat tolik duševních a ekonomických sil na projekt, který je od počátku odsouzen ke krachu. Evropská integrace ve formě „budování velmoci“ se odehrává kdesi nad hlavami občanů jednotlivých zemí, je jimi tolerována, jelikož se jich netýká. Jakmile se jich dotýkat začne, onen souhlas mlčením pomine. A přitom je to tak skvělá myšlenka – jednotná Evropa 🙂 Podobnou věc jsem v životě zažil mnokrát – na začátku je dobrý nápad, pro který ale ostatní nejsou nijak zvlášť nadšeni, ale jestliže z toho nebudou žádné závazky, tak to odkývou. A když se pak závazky dostaví, tu tam je konsenzus a vládne rozčarování.
Ano, EHS mi bylo sympatické, ale proč je proboha potřeba myslet hned na Eurovelmoc? Možná za dvě stě let, když bude angličtina druhou mateřskou řečí všech Evropanů, ale teď? Nemáme jiný společný základ, než nechuť k neevropství, přičemž evropství je pohodlnost a ironie.
Pobavte se se mnou:
Smlouva pro Evropu 21. století