Kdysi jsem chtěl být prezidentem. Maminka se mě ptala proč bych jím chtěl být. A já povídám, že abych to tady mohl změnit. Bylo to tak asi v roce 1986 a měl jsem na mysli tehdejší Československo. Myslím, že jsem těsně po tom či těsně před tím vysával obývák. Ale psát chci vlastně úplně o jiném. O prezidentské volbě v dnešním Česku jako ideálním ilustračním příkladu politické hry.
Včejší televizní vstup se čtyřmi politickými protagonisty ukázal čtveřici různých přístupů:
1) jedna strana chce tajnou prezidentskou volbu, poněvadž se jí zdá pravděpodobnější, že svoboda rozhodování přinese hlasy jejímu kandidátu i ze stran jiných, a zároveň neohrozí „názorovou jednotu“ jejích vlastních volitelů
2) druhá strana chce veřejnou volbu, protože potřebuje zabránit „veřejnou kontrolou“ nejednotnosti vlastních poslanců, jíž by tajná volba mohla naopak podpořit.
Obě strany prezentují svůj postoj poměrně otevřeně jako ulititární nástroj k získání vítězství. O to zajímavější je prezentace dvou zbývajících názorových proudů, které se opírají především o „ideje“.
3) třetí strana požaduje tajnou volbu, protože je nejdemokratičtější, jelikož nejsvobodnější. (S odkazem na veřejnou volbu jako nástroj totalitního režimu.)
4) čtvrtá strana požaduje veřejnou volbu, protože je nejdemokratičtější, jelikož nejlépe čitelná pro veřejnost/voliče. (S interpretací tohoto postoje jako „předstupně přímé volby prezidenta“.)
Tím se prakticky vyčerpává celé představitelné spektrum postojů ke způsobu prezidentské volby. (Což je mimochodem poměrně zajímavý jev, ale o něm jindy.) Všichni chtějí získat co nejvíc za co nejmenších výdajů. Ideové zaštítění je relevatní, jedno není horší ani lepší než druhé.
A v podobně relativistickém duchu si dovolím ještě dovětek ke konkrétním kandidátům. Ač myslím, že Václav Klaus je dobrým prezidentem a kandidatura Jana Švejnara je výrazem čirého zoufalství těch, kteří Klause prezidentem mít nechtějí, nebudu se zlobit, když se prezidentem stane Švejnar. Bude to mít jeden důležitý efekt – zjistíme, že to jde. A to také není málo.