V dobách socialistického Československa měla televize dva vysílací programy. Dnes jen ta státní televize má programy čtyři a
přibudou další, a vedle toho celoplošné nestátní televize, jež poskytují taky spoustu zábavy. Nejde tu však teď o zábavu a
mračení, že se ubavíme k smrti, což je v metafyzickém smyslu pravděpodobné, jde mi o rozměr spíše kladný, který televize měla
a mít přestává. Díky omezené nabídce televizní (rozhlasové, ale i třeba knižní) zábavy znali lidé stejné seriály (pořady,
knížky), jež byly nezřídka námětem společenské konverzace. Jistě to mělo pěkný význam pro umění i společenské vědy, kde
existoval mnohem větší prostor pro kritickou reflexi. Ale ještě větší význam to mělo pro „národní soudržnost“. Dnes bychom
asi řekli spíš „občanskou komunitu“. Společné zažitky by se neměly omezovat jen na občasné sportovní či politické fandění.
Potřebujeme hlubší spojení pomocí médií. Expanzí nabídky ve všech směrech života jsme však o toto spojení do značné míry
přišli. Internet už tuto atomizaci jen dokonává.