Státy (a nejen ony) se musí živit ideami, musí mít potravu z nich. ČR měla
v 90. letech ideu stát se součástí EU, tedy dorůst, být schopna. Co ale
teď, když se cíl naplnil? A to ještě jinak než jsme předpokládali –
nedorostli jsme pomyslné elity, spíš elita byla zředěna mj. námi. Myslím,
že i tohle je jednou z příčin politického marasmu našich nultých let 21.
století, tedy že „není o čem“, že chybí idea.
Evropa našla geniální recept jak obejít svou konfliktní minulost v ideji
sjednocení (která mimochodem nutně v nějaké budoucnosti vyústí v konflikt
s jiným velkým hráčem – a už je to tak i proklamováno = EU jako protiváha
USA a Číny). Až tato idea padne (jestli padne), bude to znamenat
frustraci a krizi, jež může nabýt velmi hmotné podoby.
Dynamika ideje si žádá stálý pokrok, nelze se zastavit a být spokojen
(jak navrhují „eurorealisté“), je potřeba jít dál a dál. Nakonec ani
nemusí přijít frustrující zhroucení velkého snu, jen doba přinese nějaké
zajímavější ideje k trávení.