Václav Klaus patří s Václavem Havlem k dvojici megaosobností zrozených Listopadem 89. I Miloš Zeman už je jen „něco jako Klaus“. K jejich zrození přispělo popřevratové mocenské vakuum, prázdnota politické scény, která se však rychle zaplňovala. V normální době nemohou osobnosti vyrůst do takovýchto rozměrů. Má to své klady i zápornosti – velcí vrhají velké stíny. Jejich síla má napůl mýtickou povahu, vztah k nim většinou postrádá racionalitu, jsou milováni a nenáviděni.
Změna v prezidentském křesle, ať už k ní dojde letos či až za pět let, bude znamenat definitivní konec Listopadové revoluce. A definitivně zavládne normální politika, v níž není místo pro velké city a pro velké osobnosti. Volání po změně je sladké, jen si nejsem jist, jestli si jeho volači uvědomují, že nikdy už to nebude jako dřív – dokud neskončí éra „páté republiky“, započatá Listopadem 89, neusedne do křesla prezidentů žádná osobnost, která by se mohla přiblížit „formátu“ Havla a Klause. Bohužel.