V kině jsem sledoval film Gympl a v následujích dnech nad ním chvílemi
přemýšlím. Nejvíce mě zaujal osud učitele jménem Tomáš, jakby ne, když jsem se
pokoušel o studium učitelství a generačně zhruba odpovídám filmové
postavě. A tu se musím ptát, co chce říci film o této postavě. Učitel je
představen jako jediný učitel, který „hledá cestu k žákům“, že důsledkem
či podmínkou je rozvrácený rodinný život postavy, je mile dialektické.
Učitelovo „čajíčkářství“ a „folkování“ je tu ironizováno tak jemně, že
spíš ani ironizováno není – a tvůrci je použili jako ilustraci
menšinovosti ze starých časů, která umožňuje proniknout k „současné
mladé generaci“, ale jevy samy (čajíčkářství, folkování) už tahle
generace nepřijímá. Soužití snažícího se učitele a gymnaziálních studentů je zachyceno plasticky a neprimitivně. Celková výpověď filmu o modelové postavě učitele je ovšem celkem jednoduchá – tento učitel musí odejít, vytlačen „dravým kapitalismem“ v podobě Kolmanova otce (nového sponzora školy). V tomhle momentě je Gympl – pro mě – nejslabší. Tato topoi počátku 90. let posouvá film od pronikavé komedie k povrchnosti. Gympl by unesl hlubší (vnitřní či vnitroškolní) motivaci učitelova odchodu.
Na stránce cfn.cz jsem narazil v presskitu filmu na větu: „Hlavními hrdiny je dvojice gymnazistů Petr a Pavla, jejich učitele Tomáše a jeho ženy Aleny.“ Přičemž žena Alena se podle mě ve filmu vůbec neobjeví. Jak vidno, měl to být dříve trochu jiný film. Možná i zajímavější, ale na „českou kinematografii“ je to i tak výkon dobrý.